Z bojiště na terapii

Není ani možné spočítat, kolik koní padlo ve válkách. Stačila by jen první světová.  A nejen to. Vojáci, kteří hrůzy přežili, vyprávěli, jakým nelidským útrapám byla tato zvířata vystavena. Teď mě možní někdo nařkne z toho, že stavím zvíře nad člověka. Nikoliv. Jen si myslím, že to zvíře doplácí na to, co se ho vůbec netýká a čemu nerozumí a ani rozumět nemůže. (Mám s pochopením války taktéž problém.)

Těm dobám už bohudíky odzvonilo a my se podíváme raději za činností, která je snadpříjemná oběma stranám. Člověku docela určitě a kůň se většinou tváří moudře, a tak trochu nezúčastněně.

Mluvím o hipoterapii. Pokud už měl člověk tu smůlu, že v životě získal anebo rovnou na svět přišels pohybovým postižením,může být právě pro něho hipoterapie pomocníkem na cestě k uzdravení anebo alespoň zmírnění potíží.

Místo ozdravovny koňský hřbet

1.     Kůň, který je vybraný pro tuto činnost musí být speciálně vycvičený.
2.     Dalo by se říci, že musí zapomenout na své přirozené chování
3.     Řídit se zcela jinými povely, které mu dává jen jeho vodič¨
4.     Být od přírody vybaven nekonečnou trpělivostí

Tyto zákonitosti jsou bezesporu logické. Lidé, kteří neovládají dolní končetiny by mohli svého zvířecího terapeuta neustále pobízet, a to by asi nedopadlo dobře.

Jezdit mohou už děti od dvou měsíců a horní věková hranice není nikterak omezena.

Jsou tu jen dvě důležité podmínky, které jsou nutné pro klientovu bezpečnost
·        ochranná přilba
·        očkování proti tetanu.

Pak už stačí jen speciálně vyškolený fyzioterapeut, který najde koně přesně na míru téměř každému klientovi. Myslím, že je to velice hezký příklad toho, jak konečně člověk pochopil, že toto ušlechtilé a velice inteligentní zvíře není vhodné jen do boje anebo jako zpestření jeho jídelníčku. Jen více tak skvělých nápadů, které jsou prospěšné a mírumilovné.